LMK Máj Karviná

PÍŠE SE ROK 1968 - SVĚTOVÝ REKORD PRO ČSSR

15 hodin ve vzduchu

Začátkem druhého červencového týdne přinesl náš rozhlas a denní tisk stručnou zprávu, že náš modelář  Vladimír STEFAN z Vrchlabí překonal světový rekord č. 24, tj.

doba letu větroně-řízeného radiem, výkonem 15 hod. 2 min. 25 sec. Zpráva jistě potěšila všechny modeláře a u mnohých vzbudila úctu k výkonu. Kdo si totiž umí představit, co znamená nepřetržitě po dobu 15 hodin pilotovat RC větroň při rychlosti větru asi 10 m/s v horských podmínkách na Zlatém návrší v Krkonoších, nemůže než označit výkon za jedinečný.

Náš redaktor Zdeněk Liska  byl naštěstí poblíž, viděl tedy na vlastní oči, jak se dělá

rekord a hned za čerstva se snažil přimět  skromností a málomluvností proslulého Vladimíra k trochu delší řeči, která následuje:

Všechno vzniklo, jak už to bývá celkem prostě. Měl jsem v úmyslu překonat platný národní rekord, který byl přes 5 hodin. Při trochu slušném počasí to na Zlatém vrší je jen problém pilotáže. Věděl jsem také, že při mimořádně příznivých podmínkách by bylo možno překonat i 2 roky starý světový rekord Němce Friedricha utvořený na Rané v ČSSR (asi 12 hod.). V to jsem si však netroufal ani doufat. Abych si však nemusel nic vyčítat, rozhodl jsem se startovat tak brzy, jak jen bude možno.

Pak jsem vyčkával na vhodné povětrnostní podmínky. Koncem prvého červencového týdne se začalo ukazovat, že by taková situace mohla nastat. V pátek 5. 7. jsem se tedy rozhodl, že v sobotu na to půjdu. Požádal jsem o spolupráci své pomocníky, sportovního komisaře Václava Grossmana a časoměřiče manžele Řehořovy. Shodou okolností mi ten den také zavolal z letiště Vrchlabí Zdeněk Liská; měl tam soustředění U-akrobatů na MS. Jel jsem se na ně hned odpoledne podívat a přitom jsem se zmínil o svém úmyslu. Liská mi bez váhání nabídl svůj superhetový přijímač Graupner, abych prý neměl starosti s rušením. Byl jsem trochu v rozpacích, je tu přece určité riziko a superhet není právě levný špás. Nevěděl jsem ani, zda se mi do modelu vejde - je o kus větší než superreakční přijímač. Večer jsme to jeli spolu zkusit: superhet se do modelu vešel, fungoval normálně a tak tam už zůstal. Zase o starost více. Ale také méně.

V sobotu ráno jsme vyrazili z Vrchlabí krátce po třetí hodině, již za svítání. Povětrnostní situace nad horami nevypadala právě nejlépe. Byl téměř klid nebo jen slabý severní vítr, tedy právě opačný, než jsem potřeboval. Ani při zastavení na Horních Mísečkách jsme nezískali mnoho naději: kouř z komínů Jilemnické boudy totiž padal do údolí. Věděl jsem však z praxe, že to všechno není směrodatné a na hřebenech může být situace zcela jiná. Když jsme dojeli na Zlaté návrší, také to jinak vypadalo. Vanul toužebně očekávaný jižní vítr o rychlosti alespoň 5 m/s. To nám pozvedlo náladu (vstávejte ve 2 hodiny ráno a k tomu ještě o volnou sobotu!) Došli jsme na místo létání k Harrachovým kamenům a po krátké přípravě (mimo jiné i přesné seřízení hodinek podle časového signálu rozhlásil) jsem v 5:08:00 hodin svěřil větroň FAKIR 5 vzduchu. Teplota byla asi + 15 °C ,vál stálý jižní vítr kolem 5 mls.

Po dvou hodinách letu stoupla teplota asi na 18 °C, vítr poněkud zesílil, bylo jasno, jen nad polskou stranou Krkonoš se začal tvořit Ac Lent, prozrazující dlouhou vlnu. Dosavadní klidné létání 50-150 m nad hranou svahu se  vlivem  přírůstku rychlosti větru i počínající termickou činností poněkud zkomplikovalo a nastaly starosti s přebytečnou  výškou. Model však byl dobře podélně seřízen .  takže měl dostatečnou dopřednou rychlost.

Nebylo to létání na krásu ,  běžné svahové létání v osmičkách nepřipadalo vůbec v úvahu; šlo jen o to, udržet model dosti daleko před svahem a nenechat jej překročit rozumnou výšku. A tu získával velmi rychle. Ztrácel  ji nejlépe letem na zádech, kdy výrazně  větší klesavost při malém přírůstku dopředné rychlosti.

Čas pomalu plynul, slunce stoupalo a sním i teplota, jež dosáhla 23 °C.

V 10:45 h byl vyrovnán dosavadní československý rekord z 9. října 1966. Počasí bylo příznivé, byl jsem připraven i technicky na mnohem delší let a tak jsem pokračoval.

Před jedenáctou hodinou dorazili na naše stanoviště modeláři z Vrchlabí; nedalo jim to tedy. Když ve 12 hodin odcházeli, nešetřili projevy nadšení nad svahovým létáním na Zlatém návrší, blahopřáli mi k dosaženému výkonu a slíbili držet palec, abych překonal „světák!  A prý „zlom vaz“. Při pohledu do Kotelných jam mě napadlo, že by to nebyl žádný problém. Zavládl opět klid, který je mi nakonec při tomto nesporném nervovém vypětí milejší Létal jsem dál bez větších vzruchů až do 16.25h, kdy se mi model dostal poprvé nad rovinu za hranou svahu. Naštěstí však měl dostatečnou  výšku a tak se mi podařilo značným potlačením výškovky dostat jej opět nad svah. Teď už to  začínalo být napínavé - vždyť do vyrovnání  platného světového rekordu chybělo něco přes půl hodiny.

Vliv termiky začal slábnout a kolem 18. hodiny se již neprojevoval  vítr poněkud polevil a tak odpadly starosti se značnou výškou. Létalo se mi klidněji i proto, že rekord už byl překonán. Nevěděl jsem  však, zda někdo mezitím nepřihlásil k registraci nějaký nový, a tak jsem hleděl „ulétať‘ co nejvíce.

V 18.35 h jsem odpojil přídavné vnější zdroje vysílače. Zatížené měly napětí už jen 6 V(!), což je právě polovina jmenovitého napětí. Přesto pracovala souprava Graupner Grundig ještě naprosto spolehlivě.

V19 hodin jsme podle časového signálu čs. rozhlasu znovu přesně seřídili hodinky. Vývoj oblačnosti napovídal blížící se bouřku. Podle rozhlasu v západních Cechách pršelo; postup této fronty se projevil i zesílením větru.

Po půl osmé se model dostal při couváni na zádech za hranu svahu ve výši asi 35 rn. Trocha akrobacie a silné potlačení jej však opět přivedly k rozumu a tak se ve výšce jen asi 8 m přehoupl zpět nad svah. Všichni jsme si oddechli, byl to snad nejkritičtější okamžik celého letu. Oblačnosti přibývalo a začalo se stmívat, ač do soumraku při jasné obloze chyběla ještě hodina. Nebyla naděje na delší pokračování letu a rozhodl jsem se tedy zaokrouhlit jej na 15 hodin. Dolétl jsem opět za hřeben a osvědčeným způsobem - na zádech -jsem ztrácel výšku. Šlo to dost pomalu. Pak jsem přešel do normálního letu a nakonec jsem asi ve 3 metrech prudce potlačil a „buchl jsem s tím“ o zem. Jinak to totiž nešlo. Model je na takové zacházení zvyklý a tak se mu samozřejmě nic nestalo. Přistál ve 20:10.25 hodin, 63 m od místa startu a asi o 3 m výše. Celková doba letu je 15 hodin 2 minuty 25 vteřin.

Počasí se vzápětí rapidně zhoršilo a první kapky deště nás zastihly ještě na místě při vyplňování protokolu. Nad vnitrozemím již bylo vidět blesky. Když jsme se ve 22 hodin vrátili do Vrchlabí, byla pěkná bouřka. Podařilo se mi tedy to, po čem jsem dávno toužil, ale věřte: létat 15 hodin je „tvrdý chleba“/ Pochybuji, že se o to ještě někdy pokusím.

Nemalou zásluhu na úspěchu mají moji přátelé V. Grosman a manželé Řehořovi; bez jejich vytrvalosti by to ani nešlo. Dík patří i Z. Liškovi za půjčení superhetu. Tentokrát jsme sice neměli možnost kontrolovat případné rušení, ale od prvého letošního pokusu {toto už byl druhý) jsem právě pro rušení musel upustit.

Když nám v neděli ráno Vláďa Štefan na letišti ve Vrchlabí oznámil svůj rekordní čas, nechtěli jsme mu napřed ani věřit. Když jsme ho však viděli „změklého", ani nás už nenapadlo podezírat ho ze žertu a upustili jsme i od tradičního hobla. Jen jsme mu šetrně potřásli pravicí a radovali jsme se - jistě i za vás všechny - z výkonu, který je jistě bez přehánění fantastický, byl-li dosažen právě s RC modelem, kde jsme zatím nedosahovali ani světového standardu. Zdeněk LISKA